Veroniky blog

MOTOŠKOLA

Přihláška podána, peníze uhrazeny a přede mnou byl první termín jízdy. Srdce jsem měla až někde v žaludku, bylo mi špatně a třásla jsem se nervozitou. Venku byla zima, prsty mi zábly a měla jsem velké rukavice, které jsem měla půjčené od kamaráda. V motorkářských botách jsem si to naklusala před motoškolu a byla odhodlaná neutéct. Z motoškoly vyšel můj učitel, seznámili jsme se a šup na motorku. Jako zkušený batůžek jsem nasedla a jeli jsme na cvičiště.

„Tak teď si sednete a nastartujete,“ prohlásil učitel. Ztratila jsem hlas a nervózně koukala na všechna ta tlačítka. – Jak to jenom bylo? – snažila jsem si vybavit předchozí den, kdy se mi kamarád Jakub snažil nacpat do hlavy co nejvíce teorie ohledně dvounohých krásek. Ha, vzpomněla jsem si, úspěšně jsem nastartovala a s pocitem vítěze jsem se pokusila o první rozjetí a dojetí k určené hranici. Pustím spojku, přidám plyn, jdeme na to.

Škyt, škyt, chcíp. Tak rychle, jak sem začala jsem opět skončila. Cítila jsem se strašně. Ve velkých rukavicích jsem neměla cit, neustále jsem překopávala neutrál a byla mi strašná zima. Pokus číslo sto. Pouštím spojku, přidám plyn a motorka strašně řve. „Ženská vy jste bezcitná. Musíte jemně, nebuďte tak agresivní!“ ozvala se za mnou. Chtělo se mi brečet. Tohle nikdy nedokážu. Hodina skončila, učitel prohlásil, že s takovým šílencem do provozu nepojede a převzal si otěž dvounohého oře. Má první jízda byla za mnou. No jízda, spíš popojíždění a chcípání. „To nemůžu dát, Juli!“ volala jsem kamarádce, která šla do motoškoly se mnou a sdílela mé obavy o úspěšném dokončení.

Následující jízdu jsem nepodcenila. Vybavena novými rukavicemi na míru s botaskami pro cit v nohou jsem dorazila do motoškoly, odhodlána dostat se do provozu. Po příjezdu na cvičiště jsem si sedla dopředu a jela! Opravdu jsem jela! Bez častého chcípání jsem popojížděla a zastavovala, popojížděla a zastavovala dle pokynů, které se ozývali za mými zády. „Tak ženská, jdeme na to, pojedeme do města,“ ozvalo se a já se cítila jako vítěz olympiády. Vyjela jsem na silnici, auta mě předjížděly, ale mě to bylo jedno. Až na velké rány do ramen, které mi měly signalizovat směr jízdy mi bylo skvěle. Dokázala jsem to, jela jsem. První semafor mi radost opět zkazil. Zelená, nakopnu jedničku a jedu. Houby. Škyt, škyt a chcíp. „Málo plynu,“ slyšela jsem vzdáleně a začala se potit. Teď tady budu brzdit provoz. Po třetím pokusu jsem se konečně rozjela a byla opět nervózní. Jízda skončila a já se cítila opět mizerně. „Juli, nejde mi to,“ opět jsem si postěžovala u kamarádky.

Třetí jízda začala velmi úspěšně, od motoškoly pojedu rovnou já. Nasedla jsem a jela. Zatáčela bez problému, házela blinkry. Ovšem, blinkry mi působily nemalé problémy. Správně ukázat směr, kam pojedu, ale zhýčkaná z auta jsem nedokázala pochopit, že se blinkr sám nevypne. Po deseti případech, kdy jsem směrové světlo nevypla, ztratil můj učitel trpělivost a přešel na novou metodu, jak mě neřesti zbavit. „Pokud budete ukazovat doprava, tak tam teda pojedeme. Jestli nebude kam odbočit, tak Vám to zašlápnu. Ženská, chcete nás zabít? Auto za námi se řídí tím světlem,“ upozornil mě a vyrazili jsme. První křižovatka, můj blinkr bliká doprava i po přejezdu a najednou šup, jsem na polní cestě. Otáčení s učitelem za zády, startování a rozjíždění. Utrpení. Další křižovatka, blinkr do leva a po průjezdu opět nevypnutý. Bum, motorka zašlápnuta na místě a já naražena na řídítka žaludkem. Po třetí jsem už blinkry vypla.

„Juli, já to dokázala, už mi to jde,“ chvástala jsem se do telefonu a uklidňovala kamarádku, že její další jízda bude určitě taky o poznání lepší. Po 10 dnech nastala má poslední jízda. Jízda byla od 10 hodin a můj mobil zapípal, když jsem ještě spala. Zpráva od Julči: MAS VYLOZENE KRASNE POCASI NA JIZDU.

Vstala jsem s postele. – Doufám, že neprší. – Podívala jsem se z okna a venku SNÍH! První sníh v tomto roce a zrovna na mou jízdu? Vzala jsem telefon a vyťukala zprávu učiteli: DNES JE VYLOZENE POCASI NA JEZDENI. – V tomhle nemůže chtít, abych šla jezdit. – Tak to jsem si pouze myslela, za chvíli mi přišla odpověď: NENÍ, ALE ALESPON BUDEME JEDINÝ UNIKÁT V ČESKÉ REPUBLICE, KDO DNESKA VYJEDE. Chtělo se mi brečet. Vzala jsem si džíny (na oblečení na moto jsem ještě neměla finance), vzala zimní bundu a vyrazila. Před motoškolou jsme nastartovali stroj a nasedli. Učitel v deseti vrstvách a pláštěnce byl vysmátý a na každém semaforu mě informoval o tom, jaké mu je horko. Myslela jsem, že ho na nejbližší zatáčce „omylem“ ztratím. Mrzla jsem, nohy jsem necítila, ruce mi zábly a při zvednutém hledí (dát dolu jsem ho nesměla) mě mírný sníh řezal do očí jako žiletky. Modlila jsem se, aby byl konec. Po hodině a půl jsme dojeli k motoškole. Byla jsem zničená. Mokré džíny až na kůži, bunda prosněžená až na tílko, vlasy slepené sněhem a u nosu skoro rampouch. Na helmě nános sněhu, který zatím zledovatěl. Nasedla jsem do auta, nastartovala a nedokázala ani držet volant zmrzlými prsty. Pustila jsem topení a 30 minut jenom roztávala.

S rýmou, kašlem a bez hlasu jsem dokončila veškeré teorie a jízdy a společně s Julčou jsme se chystali na závěrečné zkoušky. Obě nervózní. Teorii jsme zvládli na 100% a otázky dokázali vysvětlit. Gratulovali jsme se a věděli, že to nejhorší je teprve před námi. Julča jela první. Byla jsem nervózní za ní, moc jsem jí držela palce. Přijeli, Julča slezla a usmívala se. Měla to. Další na řadě jsem byla já. Nasedla jsem a jela. Škyt, škyt a chcíp na prvním semaforu. – Tohle se mi 3 jízdy nestalo, jsem blbá. – proklínala jsem se v duchu a začala být nervózní. Pouštím spojku, přidávám plyn a nic. Znovu, znovu. Kouknu na tachometr a vidím veliké zelené N. – Blboune, na neutrál se nerozjedeš. – nadávala jsem si, zařadila jedničku a jela. Zbytek jízdy jsem zvládla bez problému a říkala si, že snad mi jedno chcípnutí promine. Přijeli jsme k motoškole a v tu chvíli se to stalo. Učitel slezl, já dala stojánek, stojánek jsem postavila omylem na hranu obrubníku, motorka se odrazila, spadla mi na pravou nohu a já na jedné noze držela váhu celého stroje. Volala jsem o pomoc, ale učitel ani komisař nebyli dosti rychlí. Motorka na mě spadla, narazila mi stupačku do nohy a řídítka do žeber. Ležela jsem na zemi a nevěděla jestli se smát nebo brečet. Vstala jsem a čekala společně s Julčou na výsledky.

Udělala jsem to! Komisař konstatoval, že tohle se může stát každému, dal mi potvrzení a já štěstím bez sebe vyrazila k domovu. Den na to jsem musela na pohotovost. Naražená žebra, odražené ledviny a sono sleziny. Musela jsem se smát. Dnes už se aspoň směju a kašlu bez bolesti. Jak se říká, správný motorkář musí někdy spadnout, tak jsem si to vybrala hned v motoškole. Takže nyní jsem právoplatná motorkářka a chystám se na sezónu. Koupit oblečení, stroj na vyježdění a šup, hned jak to půjde vyrazit a trénovat. Takže přátelé na prvomájové nashledanou!

Dovolte mi na závěr menší poděkování. Děkuji Kubovi za vysvětlení, jak stroj funguje. Děkuji Julče, že se se mnou dělila o starosti i radosti. Děkuji příteli, že poslouchal mé strachy. Děkuji mamce, že si na tu myšlenku zvykla a podporovala mě. A největší díky patří panu učiteli za jeho trpělivost.

———————————————————————————————

PRVOMÁJOVÁ 2012

Byl pozdní večer, první máj… No, v mém případně bylo brzké ráno první máj a pršelo a hřmělo. Zrovna jsme se vraceli z májky a já se obávala, jaké bude ráno počasí, zda budeme moci na prvomájovou vůbec jet. Ráno jsem se probudila a má první cesta vedla k oknu, vytáhla jsem žaluzie a spatřila mlhu, kterou se dralo sluníčko. Jupí! Bylo vyhráno a začalo chystání na vyjížďku. Namalovat, učesat (vlasy sepnout, nebudu je zase rozčesávat hodinu), vytáhnout krasavce z garáže a hurá na srázek. Po příjezdu jsme umístili společně s kamarády své motocykly do řady dle instrukce a začala již tradiční obchůzka motocyklů směrem k výčepu. Já jsem si s klidným svědomím dala jedno vychlazené pivíčko a kluci motorkáři popíjeli birel. Dostalo se na každého a fronty letos nebyly tak dlouhé. Pivovarští se holt lépe připravili na nájezd motorkářů a motorkářek. K vidění zde byla řada parádních strojů od chopříků po silničky. Na leckterých byly dokonce cedulky na prodej, takže se zde mohlo i obchodovat v případě zájmu. Společně jsme nafotili, co se dalo a hurá opět do sedla. Řazení v horku nebylo nijak moc příjemné. Dočkali jsme se a společně s pány policisty na motocyklech (nenechají si přece ujít prvomájovou ani v práci) jsme vyrazili do víru Plzně. A že to byl parádní vír, jak můžete vidět i na videu na stránkách PJ. Započali jsme krasojízdu a užívali si každoroční pohled všech diváků. Zážitek veliký, ovšem vedro ještě větší a proto jsem se společně se svým řidičem a kamarády odpojili na Borských polích a jeli provětrat naše silniční motorky, aby se nám ty naše krásky nepřehřívaly. Doufám tedy, že zbytek účastníků si výlet užilo stejně tak, jako naše posádka. Že jste se také někde dobře napapali,  najeli několik kilometříků a strávili jedno krásné slunečné odpoledne se svými motorovými kráskami. Tak zase za rok, kamarádi a kamarádky!

——————————————————————————————-

Motorkáři spojme se!

Již jsme Vám přinesly řadu rozhovorů. Poslední byly s krásnými mladými ženami, které se zúčastnily naší soutěže Miss moto. Dnes Vám přinášíme rozhovor s mladým krásným mužem. :) Vyzpovídali jsme pro Vás Honzu Vince, který je motorkářem a navíc provozuje webové stránky World Race.

1) Honzo, jak dlouho už jezdíš na motorce?
Osm let

2) Jaká byla tvá úplně první motorka?
Suzuki GS500E

3) Co se týče motorek, jaký máš nejzajímavější zážitek?
Těch bylo hned několik, vyzdvihl bych dny, kdy jsem například prvně boural, kdy sem dal prvně koleno, kdy sem jel prvně po zadním a po předním kole. A vlastně na každé vyjížďce je něco extra, kvůli čemu stojí za to být bikerem.

4) Co bys chtěl jednou zažít s moto?
Chtěl bych projet severní Ameriku na mašině se svou milou.

5) Měl si někdy na motorce nehodu?
No nějaké drobné už samozřejmě proběhly, motorkář bez bouračky není motorkář. Ale musím zaklepat, že nic vážného to nebylo, krom plastů. J

Kromě aktivního motorkářství se Honza věnuje i provozu onlinového obchodu a informačního portálu World race. Zeptala jsem se ho proto i na tuto činnost.

6) Jak tě vůbec napadlo založit World race?
Myslím, že jsem celkem akční člověk a potřebuji se na nějakých podobných projektech účastnit. Každý rok pořádám moto sraz Sherwood, a chtěl jsem udělat něco dalšího, a to spojit stránky prezentační, obchodní, plánovací, zpravodajské atd., samozřejmě plně související s motorkami.

7) Jak bys popsal webové stránky? Co všechno zde motorkář může najít?
Tak v první řadě je zde e-shop, který se časem bude ještě rozvíjet a rozrůstat. Dále pak v neposlední řadě kalendář akcí, srazů, mejdanů. Pak také aktuální zpravodajství ze světa profesionálních moto závodů, které sám píšu. Další věc, kterou zde může každý najít je fotogalerie, která se bude také rozrůstat. Najdete u nás aktuální předpověď počasí, aby každý mohl své vyjížďky plánovat a nebylo třeba to hledat jinde, spolupracujeme s profesionálním moto-servisem a pneuservisem. Také spolupracuji s Plzeňským jezdcem. Vše je plně propojeno s facebookem, takže u událostí a článků můžete přidávat i like.

8) Co se týče akcí, které zde uvádíš, může každý volně prezentovat svou akci na tvých stránkách? Pokud ne, jaký je tento proces zveřejnění?
Samozřejmě, že každý zde může prezentovat své akce a události, jediné co je třeba udělat je registrace, kterou každý zvládne za minutku. Stejně tak to časem bude i s fotogalerií, kam má zatím přístup jen správce, takže kdo by chtěl vkládat jakékoliv foto z akcí, zasílejte je zatím mě. J (pozn. Red.: kontakty naleznete přímo na webových stránkách)

9) Plánuješ do budoucna nějaký rozvoj World Race? Například pevný obchod kromě e-shopu.
Tak to se uvidí, určitě nechci aby World Race byl jen eshop a stránky spojené s výdělkem, chci podporovat a umožňovat lepší spojení a vzájemnou informovanost mezi námi motorkáři.


10) Co bys chtěl vzkázat potenciálním klientům, motorkářům, parťákům?
Motorkáři jsou jedna obrovská skupina, která drží při sobě, tak spolu vycházejme, plánujme, podporujme se, a celou naší komunitu rozvíjejme společně dál.

Honza Vinc je kluk, se kterým se člověk nikdy nenudí. Do všeho jde s plným nasazením a je na něj spoleh. Má hlavu plnou nápadů a do života jde s heslem: ,,Motorkáři spojme se, držme
při sobě, a tvořme SPOLU světové závody= WORLD RACE!“

———————————————————————————————

HOLEŠOVICE DLE BATŮŽKA
Letos jsem vyrazila na svůj druhý veletrh motocyklů v životě. Loni jsem byla v Praze na výstavě na Letné, letos mě čekaly Holešovice. Jela jsem plna očekávání, loňská výstava se mi moc líbila, ale přišlo zklamání. A to celkem veliké zklamání. Letos šlo o jedinou motocyklovou prezentaci v Praze a upřímně snad radši žádnou než-li tuto. I když neskrývám své zklamání musím konstatovat, že pár věcí tu za navštívení stálo.
Hned v úvodu mě ohromil sedmiletý Fíďa, který jezdil na motorce, jako zkušený dospělák. Jezdil přes překážky, skákal a dováděl. Byla jsem z něj unešena a myslím si, že o něm ještě jednou uslyšíme. Co se venkovního prostoru týče, i přes velmi nezdařilé počasí jsme zhlédli prezentaci automobilu, který měl pouze tři kola. Zaujalo mě to. Cena automobilu byla pouze 1 085 000,- Kč. Vyrobí se jich pouze 1 000 ks ročně a jejich výkon je 100 koní. Velmi zajímavý automobil, ve kterém se mohli svézt i diváci, společně se zkušeným řidičem, který s dobrovolníky dokonce driftoval (zajímavá podívaná).
Co se vnitřní expozice týče, nebyla nabídka k vidění moc pestrá. Jednu celou halu zaplnilo více méně oblečení. Vhodný pavilon pro dámy :) Řada rukavic, helem, kombinéz, atd. Prodejci zde nabízeli výstavní slevy, které byly velmi lákavé. Doporučuji nákup plánovaného vybavení odložit na takovéto výstavy.
Kromě oblečení zde bylo k vidění několik prezentací motocyklů. Jako odkojený batůžek sportovních motocyklů jsem s nabídkou moc spokojena nebyla. Jmenovala bych například stáj Ducati, která zde prezentovala Ducati 1199 Panigale, která mě uchvátila. Kromě tohoto motocyklu představili i řadu Multistrad. Jako dalšího zástupce silničních motorek bych jmenovala například kandidáta na motocykl roku 2012 GSX-R 1000, který je však svým zjevem i batůžkům velmi známý.
Pokud se zaměřím na zbytek motocyklů, pochválila bych výstavu přestaveb. Byla velice povedená a například náš kamarád Bob by byl z motocyklů unešený. Mezi řadou krásně přestavěných motorek ve stylu Cafe Racer jsme mohli spatřit i zcela zrezlý motocykl. Zajímavých přestaveb tu byla celá řada.
K vidění zde byli i kapoty vyzdobené air brushem. Zde jsem strávila poměrně velkou část prohlídky. Obdivovala jsem umění, které zdobí kapoty nádherných obrovských strojů. Když batůžek vidí místo pro batůžka na těchto strojích, netouží po ničem jiném než nasednout a zkusit. Vypadaly tak moc pohodlně.
Nebyla bych žena, abych nezdrbla i hostesky :) Jakožto zaujatý pozorovatel jsem se zeptala i přítomných mužů a shodli jsme se na jednom. Hostesky byly pěkné, nebyly tak hezké jako na loňské pražské výstavě, ale jejich krásu ničily jejich účesy. Nepochopila jsem, zda šlo o účel, ale všechny měly rádoby natupírované rozpuštěné vlasy, které působili dojmem, že se slečny ráno ani neučesaly, když vstaly z postele.
Celková prohlídka nám při podrobném studování motocyklů zabrala pouze necelé dvě hodinky. Udělali jsme si výlet, ochutnali klobásku a dali si pivko, ale příští rok už raději ne. Snad pouze kdyby se výstava opět objevila na Letňanech.

Veronika :-)

Posted by admin   @   13 Březen 2012


Powered by Wordpress   |   Lunated designed by ZenVerse