Na křídlech japonského sokola

Motorky mám rád, řadu z nich jsem si vyzkoušel a myslím, že mne toho moc nepřekvapí. Dělil jsem je na supersporty, cesťáky, naháče, choppery……. a hayabusu. Studiem tabulek a dat jsem došel k závěru, že na zeměkouli je rychlejší než Hayabusa už jen MotoGP, Formule 1 a raketoplán.

Přišel den, kdy slovo dalo slovo a laskavostí pana Kunce ze společnosti Auto Kunc ve Vejprnicích stojím před sněhobílou Busou, v ruce držím klíčky a třesou se mi kolena úplně stejně jako v den, kdy jsem se před desetiletími ženil. Podzimní slunce svítí, Busa se blyští a já pod návalem dojmů ani neposlouchám instruktáž o přepínání palivových map a přemýšlím, jestli je hezká. Někdo je na holky, někdo na vdolky – kdysi kdosi o Buse řekl, že je tak ošklivá, až je krásná. Po dnešku myslím, že je jen krásná, odhlédnu-li od skutečnosti, že steroidy z ní stříkají z každého úhlu pohledu, ta bílá je prostě boží.

Zavádím klíček, mačkám spojku a probouzím bestii. 1340ccm, 197 koní a zrychlení z nuly na 200 za 6,4 s jsou čísla z jiného časoprostoru, proto chvíli jen stojím a poslouchám temné dunění linoucí se z masivních koncovek tlumičů. Sebevědomě nechávám aktivní nejostřejší palivovou mapu A, usedám do sedla a chvíli hledám řadičku, posez je přece jen poněkud sportovnější než na mém Zedovi. Pohotovostní hmotnost 260 kg je úctyhodná, nicméně těžiště je nízko a tak manipulace na rovině není tak strašidelná, jak by se mohlo zdát. Tlačit do kopce bych ji ale nechtěl…Na přehledném přístrojovém panelu nechybí ukazatel zařazené rychlosti, užitečná to drobnost.

Uvedeme-li tenhle autobus do pohybu, kila rychle mizí a zjišťuji, že sportovní posez je přesně to, co jí sluší a kde si řidič (či spíše pilot) připadá nejpřirozeněji. Po prvních kilometrech si uvědomuji, proč je sedlo tak nízko a vybrané – Busa výkonem skutečně nepřekvapí. Nepřekvapí, protože je strašlivý v jakýchkoliv otáčkách při jakémkoliv zařazeném rychlostním stupni. Chceme-li jen tahat, tak s přehledem pro jakýkoliv rychlostní limit stačí první dva rychlostní stupně. Stojí to ale za to – hrozí, že při neopatrné práci s pravým heftem motorka udělá přesně to, co jí poručíte, včetně předního kola bez kontaktu s asfaltem. Kolem 4000ot. pod plynem se z masivních koncovek výfuků line chrochtavé dunění jako ze starých amerických osmiválců a to je prostě krása. To vše bez jakýchkoliv vibrací, až je mi to divné. Pravý tanec s vlky začíná s cestou otáčkoměru do červeného pole začínající kolem 11000 a já se modlím, aby nějaká vlna na silnici neposlala přední kolo zatím si jen jemně ťukající o asfalt někam k nebesům. Stalo se mi to několikrát, z toho jednou při zhruba 160km/h po přeřazení na 3 (samozřejmě na uzavřeném soukromém pozemku J ) a zatímco já jsem projevil starost o svoje spodní prádlo, moje žena na tandemu se později přiznala, že málem výskala nadšením.

Ano, tohle monstrum vyžaduje od pilota poměrně přesně fungující mozek, vědomí, že fyzikální zákony prostě fungují a že tedy stroj nezastaví z 200km/h na 20 metrech a že složit ho do rychle se blížící zatáčky může být problém. Vědomí, že bujaré zatahání za pravý heft v náklonu nebo při změně směru jízdy nemusí skončit dobře. Na druhou stranu objem ničím nenahradíš -i v nejostřejším režimu lze komfortně cestovat, dosázet tam šestku a nechat se unášet mocnými vlnami točivého momentu. Hmotnost a délka stroj zklidní a přední radiální šestipístky lze ovládat jedním prstem i když je nejhůř.

Když po cca 150 km svižné jízdy slézám se stroje, snažím se utřídit si mocnou smršť dojmů. Ne, motorka pro každého to asi není. Kdo si na ni troufne, odměnou mu bude kromě prvotřídní techniky i vědomí, že vlastní výjimečný a nádherný stroj. Stroj, který když stojí, přitahuje zájem okolí, a když jede, budí respekt řidičů okolo. Ale hlavně – dál už není kam jít. Tohle je konec cesty, silněji a rychleji to na produkčním motocyklu už nejde.

Díky Auto Kunc Suzuki na zprostředkování tohoto mimořádného zážitku.

Pavel Vrba

Posted by admin   @   4 Říjen 2013


Powered by Wordpress   |   Lunated designed by ZenVerse