„Vývojové fáze batůžka“

Předmluva

Článek „Vývojové fáze batůžka“ vznikl za účelem pobavit Vás v začínajícím zimním období a zpříjemnit Vám období, kdy Vaše dvoukolé krásky jsou zazimovány v garážích (u některých milovníků dokonce v některých místnostech bytu). V jednotlivých podkapitolách se vtipnou formou dozvíte, jak berou ženy batůžky seznamování s motorismem, jak se mu zprvu brání a posléze mu plně podlehnou.

Fáze 1 – odmítání

„Nepočítej s tím, že na tohle se někdy posadím!“

Ať už za touto větou stojí špatná zkušenost, televizní zprávy, zákazy od rodičů či pouhý respekt z motorky, řekne ji zprvu většina batůžků začátečníků. I já jsem ji tenkrát řekla. Nepomáhalo ani partnerovo přesvědčování, že záleží na řidiči, že to není tak nebezpečný, že v televizi vidím jen ty špatné události a že až se na ní svezu bude mě to bavit.

Říkala jsem si, že něco tak nebezpečného, rychlého a sebevražedného mě nikdy bavit nemůže. Zatvrzele jsem říkala, že se svézt nechci, že raději půjdu pěšky, před očima všechny fotky a reportáže, které končili pádem motorkáře. V této fázi je velmi důležité netlačit na batůžka. Jednodušší způsob, jak ho přimět je tento (dejte na mě pánové):

„Miláčku, jedu na vyjížďku s kamarády, berou i holky, pojedeš taky?“ „Ne“ „Dobře, tak se uvidíme potom.“ „Ok“ Po vyjížďce: „Dneska to bylo super, zastavili jsme se u jedné venkovní restaurace, dali jsme si jídlo a strašně jsme se nasmáli. Franta vyprávěl vtip, ale vůbec si teď nemůžu vzpomenout, jak začínal.“ Přítelkyně Vás bude poslouchat, dumat a litovat, že přišla o tak fajn zábavu. Pokud ji takovými historkami budete zásobovat často, začne to v ní hlodat. Dobré je taky ukazovat fotky z výletů na motorkách. Například romantický západ slunce by s ní mohl pozitivně pro Vás pohnout. Platí ovšem jedno pravidlo, nepřehánějte při líčení příběhů z cest, protože musíte počítat s tím, že pokud s Vámi začne jezdit uvidí, jak to doopravdy chodí. Dobré by také bylo vynechat videa, kdy natáčíte za jízdy a na Vašem tachometru ručička neustálé létá přes ukazatel 200km za hodinu.

Možná se bude zdráhat i po těchto vyprávěních, je proto dobré zapojit kamarády. Seznámíte ji se svými kamarády, kteří samozřejmě stejně jako Vy, jezdí na motorce. „Tohle je David. Jezdí na R1. Víš, jak jsem ti o něm vyprávěl.“ (Jak jinak byste taky svého kamaráda mohl představit. Co na tom, že Vaše přítelkyně ani netuší, jak R1 vypadá, natož že tovární značkou je Yamaha) David se hned přidá: „ Ahoj, David. Prý se bojíš jezdit na motorce, není to škoda? Venca jezdí hrozně zodpovědně, a s tebou by jel ještě opatrněji. Je mu to docela líto. Jo, ty se bojíš? A zkusila si to? Ne? Tak pojeď někdy s námi.“ Až ji seznámíte se všemi svými moto přáteli, kteří ji budou lákat, opět ji to trochu nahlodá.

Pokud ani seznamovačka s motorkáři nepomůže musíte nasadit zbraň největší. Seznámení se zkušeným batůžkem, který jí z ženského pohledu řekne, jestli je to opravdu nebezpečné. Menší varování: je dobré se s batůžkem doporučovatelem dopředu domluvit, aby vynechal historky, jak to s ní její drahý postavil na zadní, či jak si to váleli 210 km za hodinu po navaděči na dálnici. Po těchto historkách byste ji na to nemuseli dostat už nikdy.

Pokud ani jedno z doporučení nezabere ihned, nevzdávejte to. Mě osobně to trvalo několik měsíců, než jsem si řekla, proč ne, zkusím to a uvidím. Po stálém odmítání jsem si začala připadat nudně. Po přemlouvání kamarádů a jejich neustálého rytí jsem byla vyhecována. Po zábavných historkách z cest jsem si posteskla, že v nich nehraji žádnou roli. A po seznámení se zkušeným batůžkem jsem sebrala potřebnou odvahu a řekla: „Tak já to teda zkusím.“

To jsem ovšem netušila, jak dlouhá cesta mě ještě čeká a jak „zábavná“ bude má první projížďka. Ale o tom zase až příště v kapitole nazvané Fáze 2 – První vyjížďka.

——————————————————————————————

Fáze 2 – První jízda

A je to tady. Moje první jízda na motorce. Jsem podělaná až za ušima. Co si vzít na sebe? Džíny a kožená bunda, stejně pojedeme jenom tři bloky od nás k němu, nemá cenu to nějakým způsobem hrotit. Vezmu si placatý jarní kozačky, abych neměla botasky, sice se v nich dneska asi upeču, ale styling bude dokonalý. Připravovala jsem se na svou první jízdu, jako by mě měly natáčet kamery CNN a promítat to ve všech televizích v Evropě. Chtěla jsem udělat dojem, proto jsem si nechala rozpuštěné své dlouhé vlasy. Chyba největšího kalibru, jak mi došlo po slezení ze stroje.

 

Byly přesně tři hodiny a můj pán motorkář přijel na jeho kouzelném stroji. Měla jsem z té jeho milenky veliký respekt. Zdála se tak obrovská a ten zvuk motoru mi naháněl husí kůži. „Pojedeme tedy jenom k tobě, ano?“ ujistila jsem se svého šoféra než jsem nasedla. Usmíval se a souhlasně kýval hlavou. „Tak šup, nasedni,“ pobídl mě. To ovšem netušil, že nevím, jak. Řekla jsem si, že to prostě zkusím a hned na první pokus samozřejmě špatně. Byl ovšem ohleduplný a řekl mi to až o hodinu později. Již jsem seděla a mohli jsme vyrazit.

Cesta by nám od mého domu k jeho trvala pouhých pět minut, to by ovšem pan motorkář musel jet přímou cestou a ne oklikou přes zříceninu hradu Radyně. Když jsem si uvědomila, že na semaforu čekáme v pruhu, který neodbočuje k jeho ulici, nervózně jsem si poposedla. Nedal na sobě nic znát, zelená, šup a byli jsme v centru. Chvěla jsem se, držela se jako malý dítě své maminky a modlila se, aby už byla červená. Bum, červená, prudké brždění a já náraz do řidičovo zad. Sakra, takhle to nepůjde. Pomyslela jsem si a začala experimentovat. Obě ruce na nádrži, červená, bum náraz do řidičovo zad. Pokus číslo tři, jedna ruka na nádrži, druhá okolo řidiče. Super, tak konečně vím, jak se držet.

Vyjeli jsme z centra a já pochopila, že tento úchyt je bezpečný, ale nikoliv dlouhodobě pohodlný. Začal mě opouštět strach a já si postupně střídala ruce v držení se. A pak to přišlo stoupání ke zřícenině. Hrbolky na silnici, rychlejší tempo a můj začátečnický um. Kombinace těchto faktorů vedla k tomu, že jsem se držela zuby nehty a myslela si, že každou chvíli mě musí můj pilot ztratit a zjistí to až na samém konci kopce. Nestalo se tak. Přežila jsem cestu na Radyni, po zastavení uštědřila svému řidiči pár ran za porušení slibu.

Podívala jsem se z kopce na vesničky pod zříceninou a musela uznat, že na to šel od lesa. Vyvezl mě na motorce na romantické místo a vytvořil tak perfektní vzpomínku na první jízdu. Před odjezdem mi uštědřil několik rad, co jsem dělala během jízdy špatně. Vlastně jsem ho nevnímala. Byla jsem nervózní z cesty na zpět. Mé obavy se promítly jako oprávněné. Hned cesta z kopce, zprvu jsem si říkala, jak pohodlné to je, oproti cestě nahoru. Po chvilce, kdy mé nezvyklé ruce začaly pomalu odumírat, jak se křečovitě držely nádrže, jsem začala litovat, že není opět nějaký kopeček. Sjezd jsem zdolala.

V centru jsem si užívala jízdu a všímala si i okolí kolem sebe. Obdivné pohledy lidí, kteří sledovali náš motocykl. Ten pocit, že jsme středem pozornosti se mi líbil a líbí se mi i dodnes. Má první jízda byla z pohledu batůžka děsná. Divím se, že mě můj nosič batůžků nenechal někde napůl cesty a nenechal mě dojít pěšky. Má můj obdiv.

Malá rada nakonec: Vážení páni motorkáři mějte s batůžky trpělivost, snaží se a dělají, co mohou. Vážené milé spolujezdkyně, nevzdávejte batůžkářství po první jízdě. Až přijdete na to, jak se držet pohodlně, bude Vás jízda také bavit a časem tomuto sportu také propadnete. I když jsem tenkrát měla velkou helmu, která mi padala, i když jsem měla rozpuštěné vlasy, které se mi zamotaly tak, že jsem je rozčesávala celý den… Chybami se člověk učí a batůžkové zvlášť. Žádný učený z nebe nespadl a ani na kole jste neuměly jezdit ze dne na den. Držím Vám nováčkům palce a vy zkušené neváhejte poradit začínajícím. Vzpomeňte si, jak bezradné jste byli vy. (tímto se omlouvám od boha nadaným batůžkům, které hned věděly kam co položit:))

—————————————————————————————

Fáze 3 – První motoristický sraz

Od mé první jízdy na Radyni uplynula nějaká doba a mě čekalo první setkání motorkářů. Jelo se na prvomájovou. Jako benjaminek jsem netušila, co od takové sešlosti očekávat. Říkala jsem si, zda mám vsadit na sexy look motorkářky, nebo ukázat, že jsem již pár jízd absolvovala a tuším tedy, že například rozpuštěné vlasy jsou blbost. Zvolila jsem si kompromis mezi oběma variantami.
Oděla jsem se do džín (moto kalhoty jsem nevlastnila a dodnes bohužel nevlastním), vzala si vysoké boty (moto boty opět nevlastním), jako o trošku zkušenější batůžek jsem si vzala tričko s motivem motocyklu (mé první milované), přítelovu starou bundu na motorku (je mi velká a topím se v ní) a půjčenou helmu s rukavicemi. Byla jsem připravena. Zasunula jsem stovku do kapsy a čekala na svého rytíře na červeném stroji.
Přítel zanedlouho dorazil a vyrazili jsme na sraz s ostatníma. Dorazili jsme do areálu plzeňského pivovaru a já se nestačila divit. Tolik motocyklů na jednom místě jsem do té doby neviděla. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Všechny stroje se krásně leskly a jejich majitelé či majitelky se mi zdáli jako bohové a bohyně rychlosti. Když jsem viděla perfektní kombinézy batůžků záviděla jsem jim. Ladily buď s motorkami, nebo alespoň s jezdci. Když jsem si uvědomila, že já mám bundu, která je mi obrovská a jinak připomínám spíše návštěvníka než-li účastníka rozhodla jsem se do příští prvomájové na sobě alespoň trochu zapracovat. (poznámka: dnes mám vlastní helmu – ozdobenou patřičně a v jednání mám boty).
Po obhlídce krásných strojů začalo řazení motocyklů na vyjížďku. Bylo mi strašné horko! Neodhadla jsem, že řazení bude trvat věčnost (jak se mi v tu chvíli zdálo) a pečlivě jsem již čekala zabalená až ke krku. Jak jsem si stačila všimnout, ostatní batůžkové se řadily s bundami rozepnutými, s rukavicemi sundanými a hledím zvednutým. To jen já amatérka byla připravena k trysku. Po chvíli jsme se dostali ke bráně pivovaru a mohli vyjet. Všude byli lidi. Mávali a jásali. Líbilo se mi to. Mávala jsem a neumě se držela jednou rukou (v té době jsem se k tomuto činu odvážila prvně). Byla jsem plná dojmů.
Vyjížďka ve mě zanechala mnoho dojmů. Líbila se mi družnost všech řidičů a batůžků. Jak se jezdci zdravili, bavili se o motocyklech a zvali se na různé vyjížďky. I když jsem si opět připadala, jako největší tragéd v moto světě, zážitek byl natolik silný, že jsem se od té doby zúčastnila každé vyjížďky.
Od té doby jsem poznala řadu zajímavých míst, potkala mnoho zajímavých lidí, vypila nespočet nealkoholických piv (jako batůžek jsem si to mohla dovolit) a snědla snad kilo klobás.
Vyjížďky jsou fajn věc. Není potřeba se ostýchat jako začátečník a nezúčastnit se jich. V koloně se jede pomaleji, než když jedete sama (sám) se svým pilotem. Jde vlastně o to ukázat Vaši mašinku a potkat se s lidmi. Jde o zábavu a zážitky, které se nezažívají každý den.
Já po první vyjížďce dorazila domů unavená, ale s úsměvem na tváři.A to tu přeci jde!
Rada na závěr: Milé dámy, pokud jste na tom finančně jako já (studentka), nebudete mít hned velkolepé moto oblečení, které ladí a děsně Vám sekne. Pamatujte ovšem na svou bezpečnost a snažte se vybavit svůj moto šatník co nejdříve. Nejde zde o parádu, ale o Vaši bezpečnost.

autor článku: Veronika Bradová                                                            

Posted by admin   @   12 Říjen 2011


Powered by Wordpress   |   Lunated designed by ZenVerse